Je to tu.

Je to ve vzduchu.

Je to v nás.

Každý to cítí,

příroda i lidi.

V každém nádechu,

v každém probuzení.

Nové,

svěží,

plné energie

a radosti.

Zbavila jsem se 210 věcí!?!?! Tak znovu ... přepočítávám ... zvládla jsem 20 dní ... každý den jsem vyhodila nebo darovala počet věcí podle toho, kolikátý den byl ... 210! Wauuuu!

Možná bych měla vysvětlit, jak jsem se k tomuto kroku dostala. Poslední dobou se hodně řeší konzumní život, odpad, který zanecháváme, pořizování a zaplňování místa věcmi, které nepotřebujeme, a nesmíme ani zapomenout na nabývající složitosti světa. Z běžného života to znamená neustálý bordel v pokoji a nekonečné uklízení, problém se soustředit v přeplněném prostoru a občasné objevení věcí, které jsme nevěděli, že vůbec vlastníme.

A tak jsem začala hledat způsoby, jak s těmito problémy zatočit. Načetla jsem a nakoukala spoustu článku a videí o lidech, jejichž věci se vejdou do jedné tašky, o lidech, v jejichž skříni najdete méně než 30 kousků oblečení, atd. Ale vše mi přišlo hrozně radikální a nemožné provést hned takhle ze začátku, a tak nejlepší volbou, co jsem našla byla minimalistická hra.

V rámci minimalistické hry vyhazujete/darujete po dobu 30 dnů své věci, přesněji kolikátý je den tolik věcí vyhodíte (první den jednu věc, druhý den dvě věci,…). Cílem hry však není vydržet celých 30 dní, teda pokud vydržíte celou dobu tak jen dobře pro vás, ale cílem hry je protřídit své okolí a uvědomit si, že ne vše, co doma najdeme, je potřeba tam mít.

A teď můžu znovu s radostí vykřiknout: “210 věcí!!!”

To číslo je prostě obrovské, a tak nějak pořád nechápu, jak jsem mohla v pokoji objevit tolik věcí na vyhození. A nechápu ještě jednu věc, jak je možné, že to v tom prostoru téměř vůbec neudělalo  rozdíl. A tak mě tato zkušenost nechvává s otázkou, kolika věcí bych se musela zbavit, aby to ten rozdíl udělalo? A kolik věcí vůbec ke spokojenému, klidnému a jednoduchému životu doopravdy potřebujeme?

Občas je toho prostě moc.

Občas vám vaše tělo a hlava řeknou dost.

Nemůžete nikam jít, ikdyž třeba byste měli. 

Potřebujete toho udělat tolik, ale zároveň nemůžete udělat z toho všeho nic.

Potřebujete klid.

Jako byste šli pomocí nitky a ta se právě teď přetrhla.

Hledáte její konec, který po čase najdete, ale ten čas kdy ji hledáte, nemůžete pokračovat dál.

Musíte zůstat na místě…

…uklidnit se.

…nadechnout a vypustit. 

…odložit stres a povinnosti stranou.

…věnovat se chvíli pouze jedné věci, kterou jen VY potřebujete.

 Je to tu zas. Období roka, kdy se stavím na běžky. Spíš než běžky bych to nazvala podrážeč rovnováhy (fyzické i té psychické). Stojím na místě a mám pocit, že jakýkoliv pohyb by znamenal ztrátu půdy pod nohama. Rozhlížím se po okolí a po okolních běžkařích. Vypadá to tak snadně. Levá, pravá sklouzne a do rytmu píchnout hůlkami. 

 Je dnes krásné odpoledne. Nastavuji obličej ke sluníčku a užívám si ten hřejivý pocit. Lesem hučí roztávající se sníh a jak kapka po kapce dopadá do změklého sněhu. Je jasno a na nebi se se zlatým sluncem leskne i téměř úplný stříbrný měsíc.

 Než se ale naději, výhled po okolí se mění v pohled do země. To jsem zase ztratila rovnováhu a píchla jsem si hůlku mezi běžky. Jak se tak válím (už po několikáté) po zemi a “kolemjdoucí” se ujišťují, jestli jsem v pořádku, musím se začít smát. Musím se začít smát sama sobě. Celý den se snažím okoukat techniku, a když mám konečně pocit, že mi to jde, rozplácnu se na zem. A tak jak se teď válím netušící jak vstát, abych znovu hned neležela zpátky, uvědomuji si, že je úplně jedno jak běžkuji, jestli vypadám, že to umím nebo naopak. Nikdy ze mě nebude běžkař. Vždy budu ten válející se člověk s nohama ve vzduchu a naraženým zadkem, ať mi je 5, 20 nebo 40. A víte co, vůbec to nevadí, alespoň se můžu zasmát sama sobě a nebrat všechno tak hrozně vážně. 

 Nacházíme se v malém vnitrobloku pavlačového domu, hned vedle turisticky rušné Nerudovy ulice. Vzduch je ohřátý prvními slunečními paprsky roka, v pozadí hraje příjemná hudba a pod nosem se nám line vůně čerstvě pražené kávy. Se sladkým zákuskem si vychutnáváme dopolední idylku. Člověk by ztěžka uhodl, že dnes je pondělí, a rozbíjí se tak pro tentokrát nemilá pověst začátku týdne. Nikam nespěcháme a nikdo nás neruší. Sedíme v tichosti a prohlížíme si exteriér schované kavárny. Jediným důkazem obyvatelů jsou jejich rostliny a kola opřená o zábradlí pavlače. V rukách objímám hrnek, jako bych tak mohla zadržet tento okamžik. Čas však zastavit nelze a my se vydáváme dál pro dnešek jako turisti vlastního města.

Pomoc není krásná kvůli očekávání toho, co se nám za ni vrátí.

Krása pomoci je v člověku, který nás o pomoc žádá,

v jeho upřímnosti,

oddychnutí,

důvěře

Ty říkáš, že je to nemožné. Já říkám, že to možné je. Ty říkáš, že tě to neuživí, a já říkám, hlavně ať tě to baví. Ty říkáš, že potřebuješ peníze, školu a talent. Já říkám, že stačí začít. Ty říkáš, co si pomyslí ostatní. Já říkám, vezmi si klidně tričko naruby a boty na uši.

 Čím starší jsme, tím se život zdá (je) těžší a složitější. Přemýšlíme hodně nad tím, jestli jsme dostatečně dobří, zda najdeme práci nebo si udržíme práci, zda si dostatečně vyděláme, nebo o tom, co si pomyslí ostatní. Zapomínáme ale na to, že nás má ten život hlavně bavit a naplňovat. Slýchám od lidí, že si vybrali jejich studijní/pracovní obor kvůli jistějšímu uplatnění, nebo že je to kompromis mezi jejich představou a představou rodičů. Sama teď řeším prodloužení studia a první myšlenkou nebylo to, co to udělá se mnou, ale co si budou myslet ostatní, když nedokončím podle stanoveného plánu. Dnešní svět na nás vytváří obrovský nátlak, a tak zábava a hravost jdou stranou a povinnosti kupředu. Já jsem se rozhodla naučit se naslouchat sama sobě a mým potřebám. Rozhodla jsem se zas objevit svoji hravost, nadšenost pro nové a stávající aktivity. Rozhodla jsem se dát zatím dospělému světu vale.

“Není to naše, příroda, ani celá planeta”

Do přírody chodím obdivovat divokost, rozmanitost a nedotknutelnost. Bohužel se ale tyto vlastnosti stávají pomalu pouze zdáním a poházené odpadky vedle popadaného listí realitou. Naučili jsme se od naší planety brát, ale zapomínáme dávat zpět. Přivlastňujeme si něco, co naše není. Přivlastňujeme si něco, čeho jsme pouze součástí, a chováme se k tomu se samozřejmostí. Přijde nám v pořádku nechat upadlý kapesník na zemi, balit potraviny několika vrstvami obalů nebo plýtvat s lehce přístupnými prostředky.

Ekologie se v poslední době dost řeší a často se to prohlašuje za novodobý trend, trend pít z bambusových brček, trend nosit si vlastní hrnek nebo trend vlastních sáčků na ovoce. Já bych chtěla říct, že nejde o žádný trend. Jde o něco, co je zcela normální, nebo alespoň by mělo být. Jde o ohleduplnost k našemu hostiteli obohacující nás v každodenním životě. Jde o vhodné chování k něčemu, co naše není. 

P.S. Na této fotce mi rebelství přímo kouká z očí.