Je to tu zas. Období roka, kdy se stavím na běžky. Spíš než běžky bych to nazvala podrážeč rovnováhy (fyzické i té psychické). Stojím na místě a mám pocit, že jakýkoliv pohyb by znamenal ztrátu půdy pod nohama. Rozhlížím se po okolí a po okolních běžkařích. Vypadá to tak snadně. Levá, pravá sklouzne a do rytmu píchnout hůlkami.
Je dnes krásné odpoledne. Nastavuji obličej ke sluníčku a užívám si ten hřejivý pocit. Lesem hučí roztávající se sníh a jak kapka po kapce dopadá do změklého sněhu. Je jasno a na nebi se se zlatým sluncem leskne i téměř úplný stříbrný měsíc.
Než se ale naději, výhled po okolí se mění v pohled do země. To jsem zase ztratila rovnováhu a píchla jsem si hůlku mezi běžky. Jak se tak válím (už po několikáté) po zemi a “kolemjdoucí” se ujišťují, jestli jsem v pořádku, musím se začít smát. Musím se začít smát sama sobě. Celý den se snažím okoukat techniku, a když mám konečně pocit, že mi to jde, rozplácnu se na zem. A tak jak se teď válím netušící jak vstát, abych znovu hned neležela zpátky, uvědomuji si, že je úplně jedno jak běžkuji, jestli vypadám, že to umím nebo naopak. Nikdy ze mě nebude běžkař. Vždy budu ten válející se člověk s nohama ve vzduchu a naraženým zadkem, ať mi je 5, 20 nebo 40. A víte co, vůbec to nevadí, alespoň se můžu zasmát sama sobě a nebrat všechno tak hrozně vážně.
Žádné komentáře:
Okomentovat