I když bych vám, SOBĚ, ráda řekla, že mám jasné plány do toho nového roka, nemůžu to udělat. Při pohledu na bucket list, co jsem sepsala, se mi stahuje hrdlo a děsí mě, co se mnou udělají neškrtnutá políčka. 

 Je vlastně celkem zajímavé, jak na nás nový rok působí. Namotivovanost něco udělat, začít cvičit, změnit své zlozvyky, změnit se o 180°. U někoho to je až přemotivovanost. A ikdyž lidi dostanou tu čistou kuráž z nového začátku, jedná se stále jen o další běžné dny a většina se tak brzo vrací k původnímu já. Mávnou rukou s větou "Tak třeba příští rok." 

 Mým výhledem do budoucna proto nejsou žádné nedohledné změny. Vlastně můj výhled by se dal přirovnat mlze, co na nás čekala u Pravčické brány. Můžu jen říct to, že jsem připravena jednat až z té mlhy na mě něco vyskočí, ať už něco špatného či dobrého. Jsem připravena uskakovat padajícím stromům, přeskakovat ty, co už spadly, a deštivé dny přežívat s tím největším úsměvem, co dokážu. A kdyby náhodou na ten bucket list přece jenom došlo, jsem připravena skočit i z letadla.