Ty říkáš, že je to nemožné. Já říkám, že to možné je. Ty říkáš, že tě to neuživí, a já říkám, hlavně ať tě to baví. Ty říkáš, že potřebuješ peníze, školu a talent. Já říkám, že stačí začít. Ty říkáš, co si pomyslí ostatní. Já říkám, vezmi si klidně tričko naruby a boty na uši.

 Čím starší jsme, tím se život zdá (je) těžší a složitější. Přemýšlíme hodně nad tím, jestli jsme dostatečně dobří, zda najdeme práci nebo si udržíme práci, zda si dostatečně vyděláme, nebo o tom, co si pomyslí ostatní. Zapomínáme ale na to, že nás má ten život hlavně bavit a naplňovat. Slýchám od lidí, že si vybrali jejich studijní/pracovní obor kvůli jistějšímu uplatnění, nebo že je to kompromis mezi jejich představou a představou rodičů. Sama teď řeším prodloužení studia a první myšlenkou nebylo to, co to udělá se mnou, ale co si budou myslet ostatní, když nedokončím podle stanoveného plánu. Dnešní svět na nás vytváří obrovský nátlak, a tak zábava a hravost jdou stranou a povinnosti kupředu. Já jsem se rozhodla naučit se naslouchat sama sobě a mým potřebám. Rozhodla jsem se zas objevit svoji hravost, nadšenost pro nové a stávající aktivity. Rozhodla jsem se dát zatím dospělému světu vale.