Skrz sklo tramvaje mi do obličeje svítí teplé paprsky. V Praze je léto, což letos znamená teplotní rekordy a nesnesitelné vedro. Koukám ven a prohlížím si turisty ploužící se odhodlaně městem i přes nepříznivé podmínky. Turistů jsou tu každý rok davy, a tak jako každý místní se i já vyhýbám turistickým místům. Prohlížím si Pražský hrad a Královský letohrádek, kolem kterého projíždím, a přemýšlím, jak cizinci asi Prahu vidí. Snažím se vžít do jejich role a představit si, jaká by byla moje reakce, kdybych tato místa uviděla poprvé. Byla bych ohromena? Omámena přes kukátko od foťáku s prstem na spoušti? Nebo bych se otráveně ploužila davem a těšila se na jídlo do hotelu? Přes veškerou snahu si to však nedokážu představit, a tak se znovu otáčím k oknu a zjišťuji, že už jsem téměř u své cílové stanice. Koukám na šlapadla plující po Vltavě a uvědomuji si, že jsem toho doma ještě hodně neobjevila a nezkusila, jako třeba ta šlapadla, kterých je tu jak mravenců na mraveništi. Nebo jsem nikdy nenavštívila Novou scénu Národního divadla. Doma se hned musím kouknout na nějaké vstupenky, abych alespoň něco napravila. Ale stejně na to nakonec zapomenu.