Zlost na rodiče,

zlost na svět,

zlost na sebe.

Hlavně na sebe.

 Nedávno se mě na ulici zeptala jedna slečna, zda bych chtěla, aby nějaká negativní emoce nebyla. Já jsem ji rychle odpověděla, že ne, protože bez špatných emocí by nebyly ani ty dobré. Tato otázka mě ale nenechala v klid, a dál jsem nad ní musela přemýšlet. 

 Představovala jsem si, jaký by byl život bez stresu, bez strachu nebo bez zlosti. A usoudila jsem, že bez stresu bych se nikdy nedonutila dělat něco do školy, bez strachu bych klidně skočila ze skály a bez zlosti by mi bylo vše jedno a na ničem by mi nezáleželo. Usoudila jsem, že ty negativní emoce nás charakterizují a dělají jedinečnými stejně jako ty kladné a možná nám někdy do života přinesou více užitečného. Nenadarmo se říká, že chybami se člověk učí. A tohle přísloví mě přivedlo na další myšlenku a to, že problémem negativních emocí není jejich negativismus, ale to, že s nimi neumíme pracovat. Neumíme je přijmout, ponaučit se z nich a využít je u budoucích okamžiků.

 Nejsem žádný psycholog, abych vám radila, jak s emocemi naložit. Ale během života jsem se už pár věcí naučila. Za prvé, nikdy nic v sobě neduste, protože většinou to vše jednou vyjde na povrch a většinou ne ve chvíli, v které je to vhodné. Za druhé, než začnete jednat pod vlivem emocí, zopakujte si proč se dějou, proč jste naštvaní, proč jste nervózní, a zdali ty emoce nejsou přehnané. A za třetí, všeho s mírou. Zkuste se v tom všem moc nepatlat a znovu a znovu nerýpat, protože tak to vše akorát vystupňujete do přehnanosti a na konci je vše horší, než to původně bylo.

Obrázky naštvaných obličejů vznikly z fotek reálných lidí. Vytáhla jsem rysy jednotlivců, které byly nejvýraznější a nejvíce mě zaujaly. Každý jsme jedinečný a každý máme svoje grimasy. A je zajímavé, jak jedna emoce má nekonečné množství podob.