Šlapu zasněženou cestou na konci září. Nad námi se válí mlha v kopcích a já si vzdychám, že zrovna tam nahoru musíme mít namířeno.
Kolem nás je zmražená podzimní příroda, kterou mrazy překvapily stejně jako nás. Traviny drží tvar, v jakém se do nich opíral vítr. Mezi bílými návějemi prokukují barevné lístečky borůvčí a větve stromů klesají pod tíhou nečekaného sněhu. Počasí je čím dál tím horší, a tak brzo se nacházím v bílém prostoru, ve kterém se občas objeví tmavé stíny lanovek křižující se nad námi. Postupně ztrácíme vyšlapanou cestu a propadáme se do sněhu. Kromě vichru hvízdajícího v uších je tu ticho. Nikdo nikde. Jen my.
Z mlhy se nám po několika vyšlapaných kilometrech začne vynořovat rotunda Chopok a já jsem radostí bez sebe, ikdyž žádné slibované výhledy nejsou. Stačí mi představa blížícího se tepla a jídla. (Nakonec nebylo ani jedno, protože měli zavřeno.) V hlavě mi koluje myšlenka toho, jak nám to ty hory pěkně nandaly. Jak nám ukázaly, jakou dokážou mít sílu, a že bychom je neměli podceňovat ani v období veder a sucha.
Žádné komentáře:
Okomentovat