Loď je zakotvená u ostrůvku a já na přídi se odhodlávám ke skoku. Představa mé krásné šipky do vody se pomalu rozplývá v rytmu vlnícího se moře. Můj kameraman mě povzbuzuje a zároveň se směje, protože každou chvíli ztrácím balanc a vypadá to, že do té vody spíše přepadnu než skočím. Pak se ale odhodlám a cítím, jak chladná voda objímá mé rozpálené tělo. Je to krása. Kolem nás zakotvilo jen pár loděk, takže ve vodě jsme téměř sami a voda je tak čistá, že vidím až na úplné dno. Pokládám se na hladinu a užívám si nerušený moment. 

 Bohužel máme loďku půjčenou jen na tři hodiny, a tak je čas se nalodit. No nalodění u nás není snadné jako u ostatních, kteří mají žebřík. Náš žebřík je samozřejmě rozbitý, a proto se musíme  nahoru vysoukat jinou cestou. Připravuji se, "vyskakuji" a ve snaze se udržet vrchní částí těla plácnu na loď a převaluji se dovnitř. Naštěstí kameraman je v té chvíli ve vodě, a tak alespoň tento akrobatický kousek zůstává jen v našich představách. Pryč se nám z tohoto božského místa nechce, ale ještě musíme objevit želvy, kvůli kterým jsme si loď původně půjčili.

 Plavíme se směr k pevnině se zabodnutýma očima do vody. Moře je čím dál tím víc rozvlněné, a když kolem nás projede větší loď, z naší loďky se na chvíli stává vznášedlo. Čas se nám rychle krátí a z poklidného hledání se stává zuřivé vyhledávání. Nemůžu uvěřit tomu, že druhý den odletím bez vidění želv, a tak doufám, že stín, který jsem zahlédla, byla alespoň jedna z nich a ne ostrůvek řas.